Dnes se na slavnostním otevření restaurace L’Osteria v Ostravě vydražilo po vaši nadaci milion korun, jenomže vaše nadace se stará o mnoho oblastí, samoživitelky, dětské domovy, chudoba, jak moc složité je pro vás rozhodnout, jak peníze správně rozdělit?
Nerozhodujeme o tom sami, spolupracujeme s odborníky, což nám pomáhá. Mám radost, že peníze, které se v Ostravě v rámci aukce u příležitosti otevření L’Osterie získaly, pomůžou i přímo tady v kraji samoživitelům. Smutným faktem je, že žádostí od maminek a či tatínků, kteří jsou na vše sami, přibývá. Výtěžek minulé aukce v pražské L’Osterii šel zase na pomoc vysokoškolákům, několik z nich letos červnu promovalo. Pořád ale je, čemu se dále věnovat. Vidíme, co způsobil covid a inflace, spousta rodin se potýká už i s chudobou a někdy se může stát, že jim kvůli tomu v krajním případě hrozí i odebrání dětí. Považujeme tedy za důležité, že můžeme pomoci samoživitelům v celé republice a nyní právě i zde v Ostravě. V současné době se nadace věnuje hlavně prevenci, aby se děti nedostávaly do dětských domovů a do ústavní péče, na to jde momentálně nejvíc peněz.
Je těžko si představit, že byste v tom nebyla emočně zainteresovaná, přece musí být docela psychicky náročné se oprostit od tlaku pomoci všem, což nejde a nikdy to ani nikdo nedokáže.
Těžké to je, speciálně, když člověk vyjede do terénu, do vyloučených lokalit, kde to vidíte vlastní oči. Dnes jsme stihli v Ostravě navštívit místa, kde také pomáháme už delší dobu. Někdy si to lidé neuvědomí, kolik je rodin, které bydlí na ubytovnách, kolik je dětí, které jsou v patnácti letech negramotné... Podporujeme například jedno nízkoprahové centrum, kde děti doučují, věnují se jim a učí je spoustu věcí, které se doma nenaučili, a připravují je do školy. To jsou mnohdy věci, které si člověk neumí představit. Když navštívím azylový dům a maminka mi řekne, že musí vyjít měsíčně se třemi a půl tisíci korunami, jste pak rádi, jak velmi dobře fungují například potravinové banky. Když tam člověk přijde s nápadem nějakého kulturního zážitku, možná se to zdá, že to na chvíli uleví od složitostí života, ale pak vám dojde, že tam není ani čas a chuť na kulturu, protože se řeší opravdu vážné starosti. Člověk se musí vžít do pozice například maminek samoživitelek, pro něž jsou k přežití důležité ty úplně nejzákladnější věci.
Lidé, kteří se věnují pomoci druhým, někdy mohou trpět pocitem viny za to, že sami neprochází tolika těžkostmi. Máte nějakou sebeobranu?
Asi záleží na každém a na jeho povaze. Člověk má určitou empatii a soucit. Nejde jen si tak poplakat a odejít. Spíš si říkám: Ježišmarjá, já s tím můžu něco udělat! Mám tu možnost a beru to jako svoji morální povinnost, že když se mi daří, tak bych měla něco vracet zpátky.
Pojďme nyní k vaší druhé domovině, jelikož já jsem se strašně těšila, až si s vámi popovídám o Turecku. Já totiž Turecko miluju, víte? A mám ho fakt projeté včetně vnitrozemí.
Vážně? My jsme na jihu Turecka, v Bodrumu.
Tereza Maxová a její manžel Burak Oymen
Moje oblíbené místo!
Krásné egejské pobřeží, navíc kousíček od Efesu. Tahle část Turecka je opravdu kolébkou civilizace uprostřed olivových hájů se skvělou tureckou kuchyní. Tu se ale ještě musím doučit. Středomořská kuchyně je jedna z těch nejlepších a není proto divu, že díky ní je oblíbená právě třeba i italská L’Osteria. V Turecku jsme měli možnost strávit dva roky během covidu a je to pro nás taková druhá domovina.
Jste památková?
Hrozně! Prolezu kde co a tahám tam i svoje děti, my opravdu máme téměř za rohem Efes, Didim, Milétos, Priene...
Z Didimu a Milétu jsem se zrovna loni vrátila.
Byla jste na Apollónově chrámu?
Jasně. Dokonce dvakrát po sobě. V Milétu ale nebyla ani noha, což je na jednu stranu příjemné, na druhou stranu je to velmi smutné, to místo je stále živé naleziště a vstupy pomáhají platit archeologické práce.
Je to tak. V Turecku jsou úžasné památky a opravdu na každém rohu, když jdete například do rybářské vesnice, najednou se ocitnete uprostřed původního řeckého polis, nechybí tam agora, zbytky sloupů a mezi tím běhají slepice a místní si dávají kávu na rozvalinách. Nedivím se, že to tolika lidem přijde velmi autentické, možná i proto šel syn studovat archeologii, nechal se touto zemí inspirovat.
Apollónův chrám v Didimu. Pobořilo ho zemětřesení, ale patří mezi nejnavštěvovanější památky Egejské riviéry, jsou zde i zbytky orákula nebo zcela zachovalá freska bájné Medusy. Apollónův chrám je součástí památkové trasy Didim, Milétos, Efes a Bodrum.
Amfiteátr v Milétu uvidíte hned jako první. Dále se v parku nachází stoa, agora, lázně, magistrát, sklady, akvadukt, Pompeiův památník nebo muzeum. Naleziště je stále živé a během prohlídky můžete narazit na vykopávky chráněné před kroky turistů.
Řecká Milétská filosofická škola je něco, co známe z osnov dějepisu. Milétos nabízí fantastický archeologický park jen kousek od Didimu, Akbuku, Bodrumu a Efesu, který neprojdete ani za tři hodiny. Vstupné je za legračních sto korun, jenže naleziště je stále živé a práce ještě probíhají. Každé vstupné se tak počítá, ovšem nízká cena mnoho nepomůže.
Nepodlehl zatím deziluzi? Loni jsem na Apollónově chrámu v Didimu zakopla vzadu u zdi o archeologa, shrbený ve čtyřiceti stupních ve stínu měřil celý den fragmenty pobořených sloupů. Hezky jsme si popovídali, ale bylo na něm vidět, že už toho má dost.
Už si to zkusil v praxi, hledali amfory v moři a poté byli na vykopávkách kousek od nás, ale také zjistil, že to není kolikrát to, co si mladí lidé představují, že to není film o Indianu Jonesovi, ale že v pětačtyřiceti stupních se hrabete v zemi, čistíte věci a spíte ve stanu, kde není klimatizace, ale zato je všude hodně komárů. Možná i proto si nyní chce dodělat magistra práv, aby měl nakonec na výběr.
Ze syna Tobiase bude archeolog. Nebo právník. Nebo možná právník pro archeology, i to se dneska hodí.
Bodrum je oblíbené turistické místo, co se vám na něm líbí nejvíce?
Snad všechno. Celý poloostrov s nádhernou přírodou a pobřežím a navíc v blízkosti řeckých ostrovů, ty jsou jen čtyřicet minut lodí, průzračné moře, skvělá kuchyně, olivové háje a klidný život, který vše zpomalí. Okolní turecké vesnice, kde někde nemají ani zavedený internet a přijde mi, že jim tam nic nechybí. Člověk tady žije v souladu s přírodou a ve větším sepětí se svými blízkými.
Jezdíte někdy dolmušem?
Tak to se přiznám, že já osobně ne (směje se), ale samozřejmě dolmuše svážejí děti z vesnic do měst na studia, fungují skvěle.
Jak je na tom vaše turečtina?
Začala jsem se učit, mám to naposlouchané. Zvládám základní věci co se týče jídla, každodenních potřeb a takový ten „shopping level“, ale abych vedla konverzaci v turečtině, tak to ne.
Bodrum je turecké město se silným řeckým vlivem a je to vidět na každém kroku.
Den předtím, než jsme dělaly tento rozhovor, jste byla na premiéře divadelní hry Forman, jak se vám to líbilo?
Moc, bylo to pojaté zábavně, obdivovala jsem hlavního herce Patrika Děrgela, který táhl celé představení včetně tance a zpěvu. Myslela jsem si, že život Miloše Formana dobře znám a znám i Martinu, měla jsem to štěstí, že jsem se s nimi přátelila v době, kdy jsem žila v New Yorku. Ale byly i věci, o kterých jsem nevěděla, o jeho dětství, o jeho studiích, s kým studoval, do koho byl zamilovaný nebo jak vznikl námět na film Hoří má panenko. Nebudu to prozrazovat, doporučím, aby se na to lidé šli podívat, protože se to odehrává i na krásném místě, na Letní scéně Musea Kampa.
Nyní mám pro vás absolutně nejtěžší otázku vašeho života i kariéry a musíte odpovědět.
(Zvědavě zvedá obočí a směje se)
Nejlepší film Miloše Formana.
To nejde! Pro mě jsou všechny výborné! Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko, to je můj kultovní film, úžasný Amadeus, úžasné Vlasy, skvělý Přelet! To fakt nejde!
Nejde, no, nikdo na to neuměl odpovědět, já taky ne.
Nejde si vybrat jeden. V každé době vznikl úplně jiný film jiného žánru a pokaždé je něčím výjimečný. Miloš byl génius nejenom jako režisér, ale byla to i geniální osobnost a já jsem byla šťastná, že jsem ho mohla znát a nejenom znát. Že když jsem přijela do New Yorku v devadesátých letech a toužila jsem po české komunitě, že se mi Formanovi stali takovým druhým českým domovem v zahraničí. Tam jsem si mohla dát dobré české pivo, popovídat si a byla jsem obklopená vším, co mi hrozně chybělo.
Fotogalerie |
